Jak nás ovlivňuje pořadí narození?

Otázky pokládala Markéta Novák Matějková. Děkuji ji za ně <3.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak nás ovlivňuje pořad narození? A přistihli jste se i vy sami, že jinak ve výchově přistupujete k prvorozenému a jinak k nejmladšímu členovi rodiny? Je to logické, čím více zkušeností a nadhledu máme, tím se mění i náš výchovný postoj. Opravdu platí, že nejstarší děti jsou rození vůdci a nejmladší rozmazlení benjamínci? Odpovědi jsme hledali u Moniky Němcové, která se věnuje rodinným konstelacím.

Jak nás ovlivňuje pořadí narození? Odráží se i v tom, jací jsme rodiče?

Za vším je zkušenost vlastní, našich rodičů, prarodičů. Když máme v rukou první dítě, jsme plni teorie, dobrých úmyslů, ale zároveň jsme i nepopsaný list v praxi.  Vše, co v sobě máme, s prvním dítětem začneme ověřovat vědomě i podvědomě. Své názory utvářené životem před dítětem, námi neověřené modely různých výchovných směrů, podvědomě získané návyky z původní rodiny zkoušíme a testujeme na sobě i dítěti.

Jak dítě roste, odkládáme to, co právě nám a dítěti vyhovuje, nevyhovuje, chceme my i dítě nebo je v tom rozpor. Svou představu z teorie převedenou do praxe si ponecháváme nebo bojujeme s dítětem kdo s koho. Na základě zkušeností s prvním dítětem se v nás rodí rodič. Prochází s námi tím naším vývojem a my se díky němu měníme. Proto jsou první děti silné a zároveň křehké. Moc záleží na naší otevřenosti a nadhledu. Pokud jsme my první dítě a rodiče nám dopřáli rozvíjet náš potenciál, tak boj nebudeme přehánět, jsme nasyceni. Pokud jsme se svými rodiči prožívali stav nepochopení a o naši pravdu jsme sváděli boje, tak jako rodič v tom nejspíš pokračujeme.

Druhorozené dítě se má. Jako rodič druhorozený jsme v očích prvního dítěte, svého sourozence, byli rozmazlováni, dovolili nám to, co jemu ani náhodou a vlastně téměř vše s námi je obráceně. S příchodem druhého jako bychom si chtěli my rodiče odfrknout a už netlačíme na pilu, a tam, kde jsme měli u prvního jasný záměr, naše pozornost otupěla.

Takže vzhledem k získaným zkušenostem s prvním, je druhé dítě jaksi lehčí. Má navíc bonus okoukávat, co funguje a co ne a využívá postřehy ve svůj prospěch. Rodič, který je druhorozený, bude předávat i svému prvnímu dítěti větší lehkost a k pravdě prvorozených bude mít respekt.

Jsou opravdu prvorození „vůdci“, druhorození jsou diplomaté a nejmladší rozmazlení benjamínci?

S úsměvem prvorozené doporučuji ověřit si ve svém okolí. Já si tento střípek ze škály variant a dalších vlastností ověřila. Jen s rozmazlenými benjamínky bych doporučila být opatrná. Při hlubším poznání jsou jen nuceni k této nálepce. Rodina je k tomu často předurčuje svým umenšováním jejich pravé podstaty. Ve své praxi mám hodně těch třetích nebo posledních dětí a právě i oni dokáží být velice silní a sebevědomí. Pozoruji v nich jakousi esenci celé rodiny.

Často vidím ve svém okolí, jak rodiče říkají svým nejstarším dětem, že jsou velké a některé věci musí zvládat sami. Někteří se pak cítí odstrčeně. Proč je důležité nezapomínat podporovat nejstarší potomky?

První, nejstarší dítě tvoří základnu. Jak bude silná, podporovaná se projeví v dalším životě. Pokud rodiče ví, jak k prvnímu přistupovat po narození druhého, vytvoří pro vazby mezi sourozenci to, co je bude držet i po jejich odchodu. Představ si lano, které drží rodiče společně, ať už spolu žijí nebo ne. První dítě a další děti jsou připoutány podvědomě k němu pěkně za sebou, pomyslně se opírají zády jeden o druhého. Vnitřně, podvědomě to víme a díky výchově rodičů, ovládáme schopnost vidět v nadhledu celý systém nebo nikoli. Já jsem se tento konstelační nadhled naučila a pomohl mi umožnit změny, které jsem potřebovala.

Proč bychom neměli děti porovnávat? Vím, že je těžké se tomu vyhnout, ale přece jen málokdo to dokáže.  

Odpovím oklikou. Se začátkem svého mateřství jsem byla pohlcena a okouzlena paní Marií Montessori. Psal se rok 2004 a my jsme jeli se sedmiměsíčním synem na týdenní pobyt, který sliboval montessori pedagogiku v domácí praxi. Za čtyři roky se mi „montessori“ začalo propisovat do všech mých buněk. Začala jsem ho studovat, praktikovat v jeslích, přenesla jsem ho do Mones metody.

Pro mne je v montessori filozofii základní, pulzující zlatou žilou, hodnocení. Já ho chápu jako možnost pohledu na každého individuálně a zároveň jako na část celku v partnerství, s ochotou a láskou naslouchat. Díky hodnocení někoho se nad něho povyšujeme, díky hodnocení někým se dostáváme do pozice submisivní. Je to běžný vzorec v celé společnosti, který dělá špatně ve vztazích.

V rodičovství je třeba znát svou zodpovědnost a umět si najít svou opravdovost, přirozenost a sílu, která se k jednotlivým dětem projevuje. Každé dítě je odlišné nejen díky pořadí narození, ale i díky svému vrozenému vnímání, rozlišování a využívání poznaného. Tak, jak zapojuje smysly nebo city, jestli vyhodnocuje rozumem nebo intuicí, je jiné než sourozenci nebo i my rodiče. Je to složitá alchymie, kterou nabízí teorie typů. Je to i další příklad, proč porovnávat děti nelze. Přesto porovnáváním, které často vede k hodnocení, žijeme s každým nádechem i výdechem. Vědomě měnit tento osobní systém, je i mým úkolem. Vaše rodina je fajn příklad toho, jak by srovnávání a hodnocení bylo marností. Všechny tvé děti jsou dokonalé, jak jsou vzájemně nesrovnatelné.

Starší dítě je s námi nejdéle, má více zkušeností, které ve svém vnímání vyhodnotilo a může realizovat. Na základě naší schopnosti nadhledu a otevřenosti přijmout či nepřijmout jeho silné i slabé stránky, dítě vedle nás prospívá, či nikoli. Být větší nás může svazovat, je v tom hodně zodpovědnosti. Být příkladem pro ostatní a plnit očekávání, jít do akce pod tímto tlakem, může být pro určitý typ prvorozeného snadné a pro jiné právě naopak.

Mladší dítě i s menšími zkušenostmi může se svými vrozenými potřebami a schopnostmi být vhodnějším adeptem k soutěži, či překonávání sebe sama ve smyslu tvé otázky. Je mu to přirozené. Rodič se může velice mýlit, pokud hodnotí a porovnává nesrovnatelné. Mezi sourozenci vzniká díky tomu řevnivost.

O sourozencích s velkým věkovým rozestupem se často hovoří jako o dvou jedináčcích. Je to tak?

Ano, tvrdí se to. Já jedináčka mám a jeho otec je prvorozený. Do jeho života vstoupila sestra v jeho deseti letech. Má v sobě to něco, co prožíval s jejím příchodem navíc. I v jiných příbězích jsem u sourozenců s větším věkovým rozestupem vnímala často především zapřenou žárlivost a s ní je třeba umět pracovat.

Mám čtyři děti a vidím, že ke každému z dětí musím přistupovat úplně jinak. Zatímco nejmladší ze synů (třetí v pořadí) neustále touží po mé pozornosti, nejmladší dcera je samostatná a po pozornosti absolutně netouží. Vystačí si sama se sourozenci. Nejmladší Matyáš ale musí být neustále přesvědčován, že na něj myslím. Je to třeba dáno tím, že je kluk a nejmladší, takže se musí prosadit a dcera je jediná „holka“ a o své postavení nemusí bojovat?

Ano, tvůj postřeh vzhledem k dceři je takto popisován a já ho mnohokrát pozorovala ve své praxi. Tví tři synové jsou ještě v zajímavější konstelaci ke svým otcům. (Prvorozený syn je z předchozího manželství, pozn.) Dva starší jsou vzhledem k otcům prvorození a Maty je druhorozený. Dva starší bratři mají s otci prvorozenecké vztahy. Pro tebe je Maty syn benjamínek, který potřebuje ubezpečovat o svém postavení v rodině. Je v jakémsi vnitřním stínu mezi těmi třemi. Jak tě znám, tak v praxi a běhu rodiny je Maty skvěle saturován, ale jeho potřeba může být větší. Pokud o tom víte, tak můžete v klidu naplňovat i jeho privátní odlišnost.

Přála bych všem rodičům schopnost rozlišení potřeb a postupně odbourat hodnocení, srovnávání, a to nejen ve směru k našim dětem, ale především sami k sobě. Je tolik informací, jak být skvělým a nejlepším rodičem, ale teprve v běhu života se to učíme. Patří k tomu přešlapy, které jsou součástí naší cesty rodičovství. Já jsem na ní více než dvacet let a každý den mi syn připraví další porci učení. V současnosti bydlí v Olomouci, kde studuje na VŠ psychologii. Je opravdu šťasten.