Měla jsem bratra, sestru

Před pár týdny jsme vzpomínali na kamaráda Vojtu. Znala jsem ho od jeho 14. + 20 let. Rozloučení organizoval jeho starší bratr Honza. U ohně vzpomínal na dobu svých 10 let, kdy si spojení se svým bratrem silně uvědomil teprve ve chvíli, kdy o něj mohl přijít. On, jako prvorozený syn, byl pro Vojtu vzorem. Při jedné hře ho Vojta následoval a spadl z vysoké výšky. Několik dní pak  bojoval o život. 

Od první chvíle, kdy jsem se o „odchodu“ Vojty dověděla, jsem myslela na Honzu, jak se mu bez něho povede. Byli velmi rozdílní a vzájemně se doplňovali a teď je místo Vojty prázdné. Jeho smrt, ovlivní celý rodinný systémem a to nejen emotivně.

Sourozenci – téma, které mně vždy přitahovalo. Uvědomuji si, jaké místo v mém vlastním životě má můj bratr. Stále je tady a za to dík. Jako zdroj k zamyšlení vám přináším pár dalších příběhů sourozenců, kde jejich vztah byl a zároveň nebyl naplněn.

Před třiceti lety jsem poznala Veroniku. Její život je klubko plné uzlíků, kde následující nitka je jiná. Tehdy žila pod Petřínem v manželství s úspěšným sochařem a podnikatelem. Jak se ocitla před samoobsluhou na jednom Kanárském ostrově bez domova? Od její sestry jsem se dověděla, že Veronika měla ještě jednu sestru, dvojče. Máma jim o ní řekla až před svou smrtí. Celou dlouhou dobu má přítelkyně Verunka hledala právě ji.

Před pár lety jsem s Martinem odkrývala jeho složité rodinné vztahy. Má prvorozenou dceru a potřeboval pochopit své reakce, kterým nerozuměl. Pracovali jsme s historií jeho rodu. Dostali jsme se k úmrtí prvorozeného bratra jeho otce, který po něm nosí jméno. Martin najednou začal chápat, že jeho otec mu není oporou, otcovskou autoritou, příkladem. Sám stále hledá svou vlastní identitu.  Díky tomuto hlubokému ponoru do minulosti mohl Martin začít budovat svůj způsob a přístup nejen ke své dceři.

Nedávno kamarádka Petra zjistila, že není prvním dítětem v rodině. O svém bratrovi, který zemřel před jejím narozením se v rodině nemluví, nemluvilo. Najednou jí ale její život a její rebelství začalo dávat smysl. Není tím prvním dítětem, jako druhorozenou ji to táhlo a táhne do světa a ona tomu nemusí už vzdorovat. Její pocity, že něco, někoho má nahradit mají svůj důvod. Našla pochopení pro svého prvorozeného syna, souznění s tím druhým a zároveň prostředním a klid s benjamínkem? Vše jí do sebe najednou zapadá.

V životě jsem se už několikrát loučila i s těmi nejmenšími. Rodiny si „zvykly“ na prázdné místo. Narodily se další děti.    V našich srdcích zůstaly vzpomínky a vnímám, jak bytosti těch, kteří odešli, nás těší i nadále, jen jinak než bychom si přáli.

Na závěr ještě jedna osobní zkušenost. Po konstelačním výcviku jsem se rozhodla říct synovi, že neměl být jediným dítětem. S jeho otcem jsem byla těhotná několikrát a na konci třetího měsíce všechna miminka přirozeně odešla. Skutečnost, že volba mít jedináčka nebyla naše, ho uvolnila, jakoby si oddechl. Vím, že přes to, že jsme se s jeho otcem rozešli, chápe, že náš vztah byl silnější, než se mu mohl jevit. To pro něho hodně znamená.

Utrpení, kterým prochází rodiče při ztrátě svého dítěte, je těžko představitelné. Na sourozence to může mít fatální dopad. Záleží na nás rodičích, jakou šanci na vyrovnaný život svým dětem dáme.

S láskou ke Grétce, Albertovi, Markétě, Vojtovi, Dašce a dalším, po kterých jsou mezi námi prázdná místa. Je třeba o nich mluvit.